Je rok 1959, mladý tibeťan netrpělivě čeká na hranicích své rodné země na zprávy z domova. Aby trochu uvolnil své napětí, cvičí v jarním slunci jantrajógu, kterou ho učil jeho strýc. Čelí totiž té nejtěžší lidské emoci – obavě o život svých blízkých.
Desítky tisíc tibeťanů jsou masakrovány čínskou lidovou osvobozeneckou armádou ve snaze vykořenit z tohoto svébytného vysokohorského národa jeho specifickou víru, která je hlavním smyslem jeho života. Teprve jednadvacetiletý syn vládního úředníka proto vyhověl naléhavé žádosti svých rodičů, aby se do země zatím nevracel. Přicházející zprávy jsou však velmi špatné. Několik členů jeho rodiny bylo uvězněno a je tedy zřejmé, že ani on už není ve své vlasti vítán. Reinkarnace Adzom Drugpy, velkého učitele Dzogchenu a inkarnace mysli Lhodug Žabdrung Rinpočheho, historického zakladatele Bhútánu – Chögjal Namkhai Norbu se už ze svých cest domů nikdy nevrátí.
První svůj uprchlický rok stráví v indickém Sikkimu, kde pracuje jako autor a editor tibetských učebnic. Díky svému vynikajícímu vzdělání je však už i v západním akademickém světě známý svými rozsáhlými znalostmi tibetské kultury a proto je pozván do Itálie, aby zde pracoval jako vědecký asistent Institutu pro Střední a Dálný východ. Od roku 1962 pak působí jako profesor Orientálního institutu neapolské univerzity, kde vyučuje tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Itálie se stává jeho novým domovem a zakládá zde také svoji vlastní rodinu.
Obyvatelé západní Evropy postup čínské vlády vůči obyvatelům Tibetu jednoznačně odsuzují a zájem mladých lidí o kulturu, která je takovým hrubým způsobem ničena tím pádem prudce roste. Profesor Namkhai Norbu tak přednáší nejen na půdě univerzity, ale i ve svém bytě, kam za ním dochází stále více studentů. Jak sám řekl, byl tím velmi překvapen, ale přirozeně i potěšen a tak přechází od teorie k praxi a v roce 1971 začíná své žáky učit starobylou tibetskou jantrajógu. Stále však cítí, že by lidem země, která ho tak vlídně přijala, chtěl dát něco víc a ačkoliv mohl hodně nabídnout, rozhodl se dát to nejcennější, co měl – přísně střežené učení tibetského dzogchenu. V roce 1974 tedy zakládá se skupinkou svých studentů první komunitu dzogchenu, i když se k tomuto jeho rozhodnutí staví řada významných tibetských učenců velmi odmítavě. Namkhai Norbu je však přesvědčen, že tito mladí evropané nejen že mají o nauku skutečný zájem, ale že jsou i schopni ji pochopit a úspěšně praktikovat. A čím vzácnější nauka je, tím je důležitější aby byla předávána, což v podmínkách rodného Tibetu je v současné daleko obtížnější. Komunita se postupně rozrůstá a stává se mezinárodní. Důvodem tohoto úspěchu je kromě osobnosti Namkhaie Norbuho jistě také samotné učení dzogchenu, které je prosté jakékoliv religiozity a může je tedy přijmout a praktikovat člověk jakéhokoliv vyznání nebo přesvědčení. Jeho cílem je pochopení skutečné povahy naší vlastní mysli a rozpoznání našeho prvotního stavu.
Je rok 1959, mladý tibeťan netrpělivě čeká na hranicích své rodné země na zprávy z domova. Aby trochu uvolnil své napětí, cvičí v jarním slunci jantrajógu, kterou ho učil jeho strýc. Čelí totiž té nejtěžší lidské emoci – obavě o život svých blízkých.
Desítky tisíc tibeťanů jsou masakrovány čínskou lidovou osvobozeneckou armádou ve snaze vykořenit z tohoto svébytného vysokohorského národa jeho specifickou víru, která je hlavním smyslem jeho života. Teprve jednadvacetiletý syn vládního úředníka proto vyhověl naléhavé žádosti svých rodičů, aby se do země zatím nevracel. Přicházející zprávy jsou však velmi špatné. Několik členů jeho rodiny bylo uvězněno a je tedy zřejmé, že ani on už není ve své vlasti vítán. Reinkarnace Adzom Drugpy, velkého učitele Dzogchenu a inkarnace mysli Lhodug Žabdrung Rinpočheho, historického zakladatele Bhútánu – Chögjal Namkhai Norbu se už ze svých cest domů nikdy nevrátí.
První svůj uprchlický rok stráví v indickém Sikkimu, kde pracuje jako autor a editor tibetských učebnic. Díky svému vynikajícímu vzdělání je však už i v západním akademickém světě známý svými rozsáhlými znalostmi tibetské kultury a proto je pozván do Itálie, aby zde pracoval jako vědecký asistent Institutu pro Střední a Dálný východ. Od roku 1962 pak působí jako profesor Orientálního institutu neapolské univerzity, kde vyučuje tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Itálie se stává jeho novým domovem a zakládá zde také svoji vlastní rodinu.
Obyvatelé západní Evropy postup čínské vlády vůči obyvatelům Tibetu jednoznačně odsuzují a zájem mladých lidí o kulturu, která je takovým hrubým způsobem ničena tím pádem prudce roste. Profesor Namkhai Norbu tak přednáší nejen na půdě univerzity, ale i ve svém bytě, kam za ním dochází stále více studentů. Jak sám řekl, byl tím velmi překvapen, ale přirozeně i potěšen a tak přechází od teorie k praxi a v roce 1971 začíná své žáky učit starobylou tibetskou jantrajógu. Stále však cítí, že by lidem země, která ho tak vlídně přijala, chtěl dát něco víc a ačkoliv mohl hodně nabídnout, rozhodl se dát to nejcennější, co měl – přísně střežené učení tibetského dzogchenu. V roce 1974 tedy zakládá se skupinkou svých studentů první komunitu dzogchenu, i když se k tomuto jeho rozhodnutí staví řada významných tibetských učenců velmi odmítavě. Namkhai Norbu je však přesvědčen, že tito mladí evropané nejen že mají o nauku skutečný zájem, ale že jsou i schopni ji pochopit a úspěšně praktikovat. A čím vzácnější nauka je, tím je důležitější aby byla předávána, což v podmínkách rodného Tibetu je v současné daleko obtížnější. Komunita se postupně rozrůstá a stává se mezinárodní. Důvodem tohoto úspěchu je kromě osobnosti Namkhaie Norbuho jistě také samotné učení dzogchenu, které je prosté jakékoliv religiozity a může je tedy přijmout a praktikovat člověk jakéhokoliv vyznání nebo přesvědčení. Jeho cílem je pochopení skutečné povahy naší vlastní mysli a rozpoznání našeho prvotního stavu.
Nauka dzogčhenu mistra Namkhai Norbu Rinpočheho může být užitečná pro každého – může nám pomoci objevit náš opravdový stav a naučit nás prožívat svůj život s větší uvolněností. Věřím, že tato nauka přispěje k probuzení lidstva k pravému nekonceptuálnímu stavu poznání, který je mimo veškerá omezení. — Adriano Clemente
Evoluce člověka je evolucí mysli. Ať se v kterékoliv chvíli nacházíme téměř kdekoliv, když se rozhlédneme, uvidíme něco, co vytvořila lidská mysl. V současné době je to náš stěžejní nástroj a s každým nástrojem se musí nějak konkrétně zacházet aby konal svou práci správně. Učíme se chodit, jíst, mluvit, vyrábět a stejně tak se musíme naučit i myslet. A samozřejmě nejsme první generací, která si tuto skutečnost uvědomila. Plejády lidí před námi zkoumaly sami sebe i jeden druhého, ve snaze pochopit čím mysl je a čím není a jak ji ovládnout, aby její potenciál nebyl promarněn nebo ještě hůř, použit k destrukci.
Dzogčhen, v překladu z tibetštiny “velká dokonalost”, je dost možná tou nejzazší naukou, protože jejím cílem je rozpoznání prvotního stavu bytí a přirozené podstaty mysli. Zjednodušeně to znamená, že na tom kdo nebo co ve své podstatě jsme, nemůžeme nic změnit a ani k tomu není žádný důvod, protože naše podstata je už dokonalá. My potřebujeme si tento svůj přirozený stav uvědomit a naučit se uvědomovat si jej v každém okamžiku našeho života tak, abychom se neustále neztráceli v duševním zmatku plynoucího z neporozumění situaci, ve které se právě nacházíme. To je podle nauky dzogčhenu jediná cesta k osvícení, což bychom v češtině mohli označit za nalezení smyslu života nebo jeho naplnění.
Objevit svůj přirozeně dokonalý stav však bohužel nemůžeme pomocí magnetické rezonance. A pokud jsme k tomu doposud nedospěli sami, což se také může stát, budeme potřebovat pomoc. Proto je v nauce dzogčhenu velmi důležitá role mistra, který začátečníkovi pomůže se intelektuálně zorientovat a také tento prvotní stav zakusit. To se děje během tzv. transmise nebo-li přenosu, kdy dojde ke sjednocení stavu mysli žáka a mistra. Vlastní zkušenost je v nauce dzogčhenu, stejně jako v běžném životě, zcela zásadní, protože je to jediný způsob, jak nějakou skutečnost přesně pochopit. Člověk vychovaný na západě zcela ateistickým způsobem může mít s takovou praktikou rozumový problém, ale na druhou stranu všichni jsme někdy zažili alespoň pocit myšlenkového nebo emocionálního splynutí s jinou osobou, aniž bychom chtěli tento zážitek odmítat jako iracionální. Spíše naopak jsme ho s radostí přijali.
Základní metoda dzogčhenu, díky které adept dosahuje bytí ve svém přirozeném stavu, se pak nazývá samoosvobozování. Cílem je nejednat v životě unáhleně pod vlivem povstávajících myšlenek a z nich plynoucích emocí, ale vyčkat dokud nedojde k jejich přirozenému spontánnímu rozplynutí – osvobození. Výsledky se pak dostavují velmi rychle, ačkoliv nemusí být jednoduché si tuto praktiku osvojit, zvlášť když je člověk neustále pod tlakem nějakých vnějších okolností, které mu brání se soustředit. Čögjal Namkhai Norbu vždy pragmaticky doporučoval s těmito okolnostmi pracovat a řešit problémy dřív, než se objeví, ale sám dobře věděl, jak je právě tohle pro běžné lidi obtížné a proto předával řadu tradičních praxí tibetského budhismu vycházejících v některých případech až ze starobylého Bönu. Jejich účelem je pomoci tyto překážky na cestě odstraňovat prostřednictvím rozvíjení vlastní moudrosti. Všechny praxe vyučované v rámci dzogčhenu může každý provádět sám a v soukromí a nebo využít komunitních center a praktikovat společně s ostatními členy. Veškeré informace lze získat na stránkách každého centra, v případě toho českého se sídlem v Praze na adrese dzogchen.cz.
Dalším motivem k provozování těchto na první pohled trochu archaických aktivit je i skutečnost, že Namkhai Norbu byl nejen učitelem dzogčhenu a vědcem, který prováděl rozsáhlý výzkum tibetských tradic, ale také běžným občanem bývalého svobodného Tibetu a velmi si přál aby kultura jeho země zůstala alespoň nějakým způsobem zachována. Věřil že poznání, které jeho lid získal a po staletí udržoval a rozvíjel, nám může být užitečné i do budoucna. A pokud je mi známo, spoléhal v tomto hlavně na ženy, které se v současné době všude ve světě zajímají o duchovní nauky více, než muži.
Čögjal Namkhai Norbu zemřel 27. září 2018 v komunitním centru Merigar West nad toskánským městečkem Arcidosso v Itálii.
Publikováno 15.5.2019