Desítky tisíc tibeťanů jsou masakrovány čínskou lidovou osvobozeneckou armádou ve snaze vykořenit z tohoto svébytného vysokohorského národa jeho specifickou víru, která je hlavním smyslem jeho života. Teprve jednadvacetiletý syn vládního úředníka proto vyhověl naléhavé žádosti svých rodičů, aby se do země zatím nevracel. Přicházející zprávy jsou však velmi špatné. Několik členů jeho rodiny bylo uvězněno a je tedy zřejmé, že ani on už není ve své vlasti vítán. Reinkarnace Adzom Drugpy, velkého učitele Dzogchenu a inkarnace mysli Lhodug Žabdrung Rinpočheho, historického zakladatele Bhútánu – Chögjal Namkhai Norbu se už ze svých cest domů nikdy nevrátí.

První svůj uprchlický rok stráví v indickém Sikkimu, kde pracuje jako autor a editor tibetských učebnic. Díky svému vynikajícímu vzdělání je však už i v západním akademickém světě známý svými rozsáhlými znalostmi tibetské kultury a proto je pozván do Itálie, aby zde pracoval jako vědecký asistent Institutu pro Střední a Dálný východ. Od roku 1962 pak působí jako profesor Orientálního institutu neapolské univerzity, kde vyučuje tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Itálie se stává jeho novým domovem a  zakládá zde také svoji vlastní rodinu.

Obyvatelé západní Evropy postup čínské vlády vůči obyvatelům Tibetu jednoznačně odsuzují a zájem mladých lidí o kulturu, která je takovým hrubým způsobem ničena tím pádem prudce roste. Profesor Namkhai Norbu tak přednáší nejen na půdě univerzity, ale i ve svém bytě, kam za ním dochází stále více studentů. Jak sám řekl, byl tím velmi překvapen, ale přirozeně i potěšen a tak přechází od teorie k praxi a v roce 1971 začíná své žáky učit starobylou tibetskou jantrajógu. Stále však cítí, že by lidem země, která ho tak vlídně přijala, chtěl dát něco víc a ačkoliv mohl hodně nabídnout, rozhodl se dát to nejcennější, co měl – přísně střežené učení tibetského dzogchenu. V roce 1974 tedy zakládá se skupinkou svých studentů první komunitu dzogchenu, i když se k tomuto jeho rozhodnutí staví řada významných tibetských učenců velmi odmítavě. Namkhai Norbu je však přesvědčen, že tito mladí evropané nejen že mají o nauku skutečný zájem, ale že jsou i schopni ji pochopit a úspěšně praktikovat. A čím vzácnější nauka je, tím je důležitější aby byla předávána, což v podmínkách rodného Tibetu je v současné daleko obtížnější. Komunita se postupně rozrůstá a stává se mezinárodní. Důvodem tohoto úspěchu je kromě osobnosti Namkhaie Norbuho jistě také samotné učení dzogchenu, které je prosté jakékoliv religiozity a může je tedy přijmout a praktikovat člověk jakéhokoliv vyznání nebo přesvědčení. Jeho cílem je pochopení skutečné povahy naší vlastní mysli a rozpoznání našeho prvotního stavu. 

Je rok 1959, mladý tibeťan netrpělivě čeká na hranicích své rodné země na zprávy z domova. Aby trochu uvolnil své napětí, cvičí v jarním slunci jantrajógu, kterou ho učil jeho strýc. Čelí totiž té nejtěžší lidské emoci – obavě o život svých blízkých.

Desítky tisíc tibeťanů jsou masakrovány čínskou lidovou osvobozeneckou armádou ve snaze vykořenit z tohoto svébytného vysokohorského národa jeho specifickou víru, která je hlavním smyslem jeho života. Teprve jednadvacetiletý syn vládního úředníka proto vyhověl naléhavé žádosti svých rodičů, aby se do země zatím nevracel. Přicházející zprávy jsou však velmi špatné. Několik členů jeho rodiny bylo uvězněno a je tedy zřejmé, že ani on už není ve své vlasti vítán. Reinkarnace Adzom Drugpy, velkého učitele Dzogchenu a inkarnace mysli Lhodug Žabdrung Rinpočheho, historického zakladatele Bhútánu – Chögjal Namkhai Norbu se už ze svých cest domů nikdy nevrátí.

První svůj uprchlický rok stráví v indickém Sikkimu, kde pracuje jako autor a editor tibetských učebnic. Díky svému vynikajícímu vzdělání je však už i v západním akademickém světě známý svými rozsáhlými znalostmi tibetské kultury a proto je pozván do Itálie, aby zde pracoval jako vědecký asistent Institutu pro Střední a Dálný východ. Od roku 1962 pak působí jako profesor Orientálního institutu neapolské univerzity, kde vyučuje tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Itálie se stává jeho novým domovem a  zakládá zde také svoji vlastní rodinu.

Obyvatelé západní Evropy postup čínské vlády vůči obyvatelům Tibetu jednoznačně odsuzují a zájem mladých lidí o kulturu, která je takovým hrubým způsobem ničena tím pádem prudce roste. Profesor Namkhai Norbu tak přednáší nejen na půdě univerzity, ale i ve svém bytě, kam za ním dochází stále více studentů. Jak sám řekl, byl tím velmi překvapen, ale přirozeně i potěšen a tak přechází od teorie k praxi a v roce 1971 začíná své žáky učit starobylou tibetskou jantrajógu. Stále však cítí, že by lidem země, která ho tak vlídně přijala, chtěl dát něco víc a ačkoliv mohl hodně nabídnout, rozhodl se dát to nejcennější, co měl – přísně střežené učení tibetského dzogchenu. V roce 1974 tedy zakládá se skupinkou svých studentů první komunitu dzogchenu, i když se k tomuto jeho rozhodnutí staví řada významných tibetských učenců velmi odmítavě. Namkhai Norbu je však přesvědčen, že tito mladí evropané nejen že mají o nauku skutečný zájem, ale že jsou i schopni ji pochopit a úspěšně praktikovat. A čím vzácnější nauka je, tím je důležitější aby byla předávána, což v podmínkách rodného Tibetu je v současné daleko obtížnější. Komunita se postupně rozrůstá a stává se mezinárodní. Důvodem tohoto úspěchu je kromě osobnosti Namkhaie Norbuho jistě také samotné učení dzogchenu, které je prosté jakékoliv religiozity a může je tedy přijmout a praktikovat člověk jakéhokoliv vyznání nebo přesvědčení. Jeho cílem je pochopení skutečné povahy naší vlastní mysli a rozpoznání našeho prvotního stavu. 

Nauka dzogčhenu mistra Namkhai Norbu Rinpočheho může být užitečná pro každého – může nám pomoci objevit náš opravdový stav a naučit nás prožívat svůj život s větší uvolněností. Věřím, že tato nauka přispěje k probuzení lidstva k pravému nekonceptuálnímu stavu poznání, který je mimo veškerá omezení. — Adriano Clemente

Evoluce člověka je evolucí mysli. Ať se v kterékoliv chvíli nacházíme téměř kdekoliv, když se rozhlédneme, uvidíme něco, co vytvořila lidská mysl. V současné době je to náš stěžejní nástroj a s každým nástrojem se musí nějak konkrétně zacházet aby konal svou práci správně. Učíme se chodit, jíst, mluvit, vyrábět a stejně tak se musíme naučit i myslet. A samozřejmě nejsme první generací, která si tuto skutečnost uvědomila. Plejády lidí před námi zkoumaly sami sebe i jeden druhého, ve snaze pochopit čím mysl je a čím není a jak ji ovládnout, aby její potenciál nebyl promarněn nebo ještě hůř, použit k destrukci.

Dzogčhen, v překladu z tibetštiny “velká dokonalost”, je dost možná tou nejzazší naukou, protože jejím cílem je rozpoznání prvotního stavu bytí a přirozené podstaty mysli. Zjednodušeně to znamená, že na tom kdo nebo co ve své podstatě jsme, nemůžeme nic změnit a ani k tomu není žádný důvod, protože naše podstata je už dokonalá. My potřebujeme si tento svůj přirozený stav uvědomit a naučit se uvědomovat si jej v každém okamžiku našeho života tak, abychom se neustále neztráceli v duševním zmatku plynoucího z neporozumění situaci, ve které se právě nacházíme. To je podle nauky dzogčhenu jediná cesta k osvícení, což bychom v češtině mohli označit za nalezení smyslu života nebo jeho naplnění.

Objevit svůj přirozeně dokonalý stav však bohužel nemůžeme pomocí magnetické rezonance. A pokud jsme k tomu doposud nedospěli sami, což se také může stát, budeme potřebovat pomoc. Proto je v nauce dzogčhenu velmi důležitá role mistra, který začátečníkovi pomůže se intelektuálně zorientovat a také tento prvotní stav zakusit. To se děje během tzv. transmise nebo-li přenosu, kdy dojde ke sjednocení stavu mysli žáka a mistra. Vlastní zkušenost je v nauce dzogčhenu, stejně jako v běžném životě, zcela zásadní, protože je to jediný způsob, jak nějakou skutečnost přesně pochopit. Člověk vychovaný na západě zcela ateistickým způsobem může mít s takovou praktikou rozumový problém, ale na druhou stranu všichni jsme někdy zažili alespoň pocit myšlenkového nebo emocionálního splynutí s jinou osobou, aniž bychom chtěli tento zážitek odmítat jako iracionální. Spíše naopak jsme ho s radostí přijali.

Základní metoda dzogčhenu, díky které adept dosahuje bytí ve svém přirozeném stavu, se pak nazývá samoosvobozování. Cílem je nejednat v životě unáhleně pod vlivem povstávajících myšlenek a z nich plynoucích emocí, ale vyčkat dokud nedojde k jejich přirozenému spontánnímu rozplynutí – osvobození. Výsledky se pak dostavují velmi rychle, ačkoliv nemusí být jednoduché si tuto praktiku osvojit, zvlášť když je člověk neustále pod tlakem nějakých vnějších okolností, které mu brání se soustředit. Čögjal Namkhai Norbu vždy pragmaticky doporučoval s těmito okolnostmi pracovat a řešit problémy dřív, než se objeví, ale sám dobře věděl, jak je právě tohle pro běžné lidi obtížné a proto předával řadu tradičních praxí tibetského budhismu vycházejících v některých případech až ze starobylého Bönu. Jejich účelem je pomoci tyto překážky na cestě odstraňovat prostřednictvím rozvíjení vlastní moudrosti. Všechny praxe vyučované v rámci dzogčhenu může každý provádět sám a v soukromí a nebo  využít komunitních center a praktikovat společně s ostatními členy. Veškeré informace lze získat na stránkách každého centra, v případě toho českého se sídlem v Praze na adrese dzogchen.cz.

Dalším motivem k provozování těchto na první pohled trochu archaických aktivit je i skutečnost, že Namkhai Norbu byl nejen učitelem dzogčhenu a vědcem, který prováděl rozsáhlý výzkum tibetských tradic, ale také běžným občanem bývalého svobodného Tibetu a velmi si přál aby kultura jeho země zůstala alespoň nějakým způsobem zachována. Věřil že poznání, které jeho lid získal a po staletí udržoval a rozvíjel, nám může být užitečné i do budoucna. A pokud je mi známo, spoléhal v tomto hlavně na ženy, které se v současné době všude ve světě  zajímají o duchovní nauky více, než muži.

Čögjal Namkhai Norbu zemřel 27. září 2018 v komunitním centru Merigar West nad toskánským městečkem Arcidosso v Itálii. 

Publikováno 15.5.2019

ASMR 

Autonomous Sensory Meridian Response v překladu Autonomní senzorická meridiánová reakce je víceméně laický název pro soubor mimořádně příjemných až euforických pocitů, které se u senzitivních lidí dostavují zejména po zvukové, ale i zrakové stimulaci. A to se v současnosti děje především prostřednictvím nejrozmanitějších kanálů youtube. To jsou ta videa ve kterých lidé, a velmi často ženy, šeptají, mlaskají,  šmátrají po různých věcech i jiných lidech, ve kterých jeden druhému lepí na svetr kousky barevné pásky, dělá bábovičky z růžového písku na nahých zádech nebo češe auru smetákem, kde si hrají na doktory, na kadeřníky nebo na celníky a to vše před velmi kvalitním mikrofonem ve snaze vyloudit zvuky a navodit atmosféru, které mají potenciál téměř zcela vypnout proces myšlení a přivést tím diváka do stavu naprostého blaha. Videa jsou stresovanou západní populací velmi sledovaná, což umožnilo některým jejich tvůrcům dosáhnout v pochopení toho, jak udělat lidem dobře bez nutnosti  osobního kontaktu a prakticky zadarmo, opravdového mistrovství a právem se jim za to v komentářích dostává mnoho uznání a vděku.

Sliz

Hmota na bázi disperzního lepidla a původně hračka určená pro děti, které okamžitě pochopily její relaxační potenciál a díky kterým se stala hitem, jenž dobyl i svět dospělých. Vtip spočívá v tom, že práce s ní vyžaduje poměrně dost soustředění, pokud uživatel nechce, aby se mu v rukou začala roztékat a vyvolávat v něm naprostou paniku tím, jak je v několika málo okamžicích nalepená úplně všude. A nutnost soustředění opět nutí člověka vypnout, čímž samospádem započne relaxace.  Na internetu je k dispozici řada návodů, jak si základní relaxační hmotu vyrobit v domácích podmínkách a nespočet nápadů, především od dívek, jak změnit její konzistenci, strukturu, barvu i vůni, aby její patlání bylo stále zajímavé a uspokojivé pro všechny smysly, vyjma chuti samozřejmě. Do slizu se tak mohou přidávat různé krémy a šampony, rostlinné škroby, polystyrenové kuličky, bobtnavé náplně z dětských plenek, kousky čehokoliv co se lákavě třpytí, nebo co se dá na dno a vyplave na povrch až druhý den. Tužší slizy jsou vhodné k uvolněnému hňácání nebo naopak nervóznímu trhání například během sledování oblíbeného televizního pořadu. S těmi vláčnějšími pak jejich uživatelky předvádějí divoké triky, plné natahování, roztahování, pohazování, opětovného skládání a smotávání, doprovázeného něžným praskáním bublinek nasbíraného vzduchu. Člověk si snadno zvykne a bude se těšit na svůj  “slime time”. A nepřipadat si přitom ani trochu dětinsky.

Furry

Furry fandom je společenstvo lidí, kteří se rádi předvádějí v kostýmech zvaných fursuit, představujících nejrůznější zvířata. Ačkoliv problém s lidmi, kteří se převlékají za zvířata, se táhne nejméně od paleolitu, v novodobých dějinách je jeho znovuobjevení připisováno Stevemu Gallaccimu, který začal v osmdesátkách vydávat svoji komiksovou sci-fi sérii s názvem Albedo Anthropomorphics. Dnešní furíci ale často nemají ponětí o existenci tohoto autora a jeho díle, proto lze předpokládat, že sebevyjádření pomocí zvířecích archetypů je univerzálně srozumitelné napříč časem i kulturami. A nejde přitom jen o anonymitu, kterou maska poskytuje. Fursuiteři obvykle tráví dlouhé hodiny její vlastnoruční výrobou, což patří k věci, a většinou nepředstavuje skutečného živočicha. Častěji jen používají zvířecí znaky ke stvoření nové bytosti tak, aby co nejlépe vystihovala jejich vlastní osobnost a způsob, jakým se vnitřně sami vnímají. Tvář fursuitu zvaného protogen je dokonce tvořena pouze tmavou  plochou s led diodami zobrazujícími aktuální emoce jako kontrast a rozpor vrozené animality a humanity, ke které jsme vychováváni. Ve společnosti, kde se soukromí stává luxusem, kde každý osobní projev může být zaznamenán, zveřejněn a podroben široké kritice a kde zároveň lidé často marně hledají skutečné porozumění, může být volný pohyb veřejným prostorem v takové masce něčím, co člověku ušetří hodiny strávené na psychoterapii. 

Ať děláme ve svém volném čase cokoliv a ať je to sebevětší bláznivina, přinášíme tím do společného prostoru radost a klid. A toho nikdy nebude příliš.

Publikováno 23.1.2019

Vhled do cizích emocí umožňuje ženám především rozpoznávat potřeby svých dětí, dále efektivněji řídit vztahy ve své sociální skupině a také pomáhat svým blízkým s jejich vlastní duševní hygienou. Čím lépe žena tuto dovednost ovládá, tím harmoničtější vztahy bude kolem sebe vytvářet. V neposlední řadě, a možná dokonce v té první, je důležité a velmi užitečné pro každého rozumět svým vlastním emocím a umět s nimi pracovat. Protože všichni víme, že nezvladatelné emoce jsou horší než lesní požáry. Obrazně i doslova.

Kdo vlastně jsem?

Emoce jsou, velmi zjednodušeně řečeno, reakcí těla na myšlenky. S jejich pomocí uvádí mozek naše tělo do pohybu za splněním konkrétního úkolu, projevujeme se svému okolí a činíme své každodenní životně důležité volby. Myšlení probíhá velmi rychle a tak může vzniknout dojem, že emoce přicházejí přímo jako reakce na vnější podněty. Při pečlivějším prozkoumání našich vlastních duševních pochodů však odhalíme, že prvotním hybatelem je skutečně naše myšlení v duchu známého: Myslím, tedy jsem. Ve skutečnosti však člověk je i bez myšlení, protože to samo o sobě je pouze jedním z tělesných procesů a podstatou našeho bytí je spíše vědomí, o kterém nemůžeme říct nic víc, než že si ho uvědomujeme. Emoce pak vnímáme jako zcela konkrétní pocity v těle. Pozitivní myšlenky vyvolávají příjemné pocity, negativní myšlenky pocity, které vnímáme jako bolestivé a mezi tím se nachází celá pestrá škála pocitů, které bychom mohli označit za rozporuplné. Každý z těchto podnětů tělo okamžitě projeví, takže vlastně můžeme z jeho řeči vyrozumět, na co asi pozorovaná osoba myslí. Je ale důležité nezaměňovat proces myšlení s vnitřním dialogem. To že dostaneme chuť na jogurt, jelikož si ho zrovna viditelně užívá mladá paní v reklamě ještě neznamená, že si říkáme: Hm, ta hezká zdravá paní jí jogurt a chutná jí. Mně by určitě chutnal taky. Chci taky jogurt! Myšlenka na jogurt i na vraždu může proběhnout, a často také probíhá, zcela bez povšimnutí. Přesto však v těle zanechá chemickou stopu, kterou nazýváme emocí. 

Pozornost je ten nejcenější dar

Pokud chceme naši schopnost empatie prohloubit, začneme samozřejmě u sebe, a to sledováním právě této chemické stopy až k myšlence, která ji vyvolala, aniž bychom se dál nějak zaobírali tím, proč jsme si pomysleli právě to či ono. Možná se nám zpočátku nebude hned dařit chytit pachatele při činu, ale kdyby ano nebyla by to žádná zábava. Cvičení lze provádět kdykoliv si vzpomeneme a máme chvíli času. Tedy jistě ne například během pracovní porady, protože zaujatý pohled do prázdna by mohl u kolegů vyvolat obavy. Samotná pozornost vůči našim emocím a myšlenkám velmi zprůhlední náš vnitřní svět a pomůže nám si tak zvaně vyčistit hlavu. Časem si pak můžeme všimnout, že pokud někomu skutečně nasloucháme, pak nejen z jeho slov, ale i z tónu hlasu, výrazů tváře a tělesných gest snadněji čteme emoce, které jeho tělem probíhají a ty nás vedou zpět k myšlenkám, které je vyvolaly stejně, jako by byly naše vlastní. Tedy nikoliv že by se stále nacházely někde v prostoru jako bublina v komiksu dychtivému čtenáři k dispozici. Naše mysl je ale dokáže více než přibližně zrekonstruovat z informací, které obdržela, stejně jako dokáže rekonstruovat obrazy věcí, osob a událostí, které se staly v minulosti nebo dokonce i těch, které se nestaly nikdy. 

Snaha odhalit tajemství lidské psychiky nepřestane zaměstnávat nejkreativnější mozky planety, ale nemůžeme jen čekat na výsledky jejich jistě užitečných výzkumů. Naše životy žijeme dnes a už dnes dokážeme pochopit sebe i druhé, pokud nebudeme předpokládat, že to není možné.

Nejpravděpodobněji jde o dědictví předchozích generací velmi mladých matek, ze kterých se pak stávaly velmi mladé babičky. V jejích očích je padesátnice s vlastním malým dítětem opravdu cosi podivně nepatřičného. Pokud se ovšem  posunula důchodová hranice až na 65 let věku, díky dobrému zdravotnímu stavu populace, pak má dnešní čtyřicátnice ještě dost času na to, aby pomýšlela na bačkory a silné brýle.  Dalším důvodem je možná i to, že lidé posuzují mateřství a rodičovství kritérii vrcholového sportu. Průměrný sportovec ukončí svoji kariéru kolem 30. roku věku, což je také věk mnohými stále považovaný za nejzažší hranici pro početí dítěte.

Nicméně jakkoliv je výchova malého dítěte náročná, tak s intenzivním tréninkem medailisty, či v našem případě medailistky, se jistě srovnávat nedá. To však samozřejmě neznamená, že se dobrá fyzická kondice nemůže na mateřské dovolené hodit. Ba právě naopak. Je jistě výhodnější mít něco natrénováno. Kojenec si sice svoji matku snadno vytrénuje sám, pokud dosud trávila většinu času na otočné kancelářské židli s kolečky. Bude ji to ale stát spoustu bolesti, potu a nejspíš i slz. A po čtyřicítce to bude víc bolet, než ve dvaceti. Ale vyšší věk zároveň přináší jednu nespornou výhodu, bez které bychom si jako druh stále pletli lůžka z větví, a to je zkušenost.

Déle dospělá žena už obvykle ví co chce, co potřebuje a hlavně ví, jak si to zajistit. Pokud má například vyzkoušeno, že ji probudí jedině káva nebo pomerančový džus, tak si je ráno připraví a neztrácí čas ploužením se po bytě a narážením do stěn. Má taky svého oblíbeného řezníka a kadeřnici, ví co má a nemá smysl kupovat na internetu nebo jak správně klást otázky Googlu. Snadněji také odhaduje potřeby druhých a dokáže je efektivně naplňovat. A právě pro tyto své dovednosti bývají ženy v tom nejproduktivnějším věku obklopeny lidmi, kteří jsou na nich závislí nebo by se jí jen neradi vzdávali. A ona jich. Starší děti, stárnoucí rodiče, zaměstnavatel nebo zaměstnanci, těch všech se může nové mateřství nepříjemně dotýkat.

A asi nejpalčivěji dnes vnímáme vztah matky a zaměstnavatele. Přes počáteční nadšení mnohé velké firmy upouštějí od konceptu home office, který nenaplnil jejich očekávání a stále častěji sní spíše o “korejském” způsobu zaměstnávání, tedy mít své lidi pod zámkem a pod kamerami. Nebo se k tomu alespoň přiblížit. Ani naše vlády v řešení tohoto problému zatím žádný průlom neučinily a tak snad jedině současná nízká nezaměstnanost může hrát do karet všem ženám, které se svojí práce nemohou nebo nechtějí vzdát, stanou-li se matkami. Nakonec není snad v ničím zájmu aby žena přestala úplně vykonávat práci, ve které se roky zdokonalovala a která se stala podstatnou a nedílnou součástí jejího života.

Ať už tedy uvažujete o dalším přírůstku do rodiny nebo jen chcete své mateřství odložit na zralejší věk, pokud znáte a uvážíte specifika, která to přináší, není důvod se takového rozhodnutí obávat.

Díky znalostem a zkušenostem se může toto období stát tím nejlepším ve vašem životě a v pravém slova smyslu jeho vyvrcholením.